Blogger Widgets

Stránky

úterý 4. září 2012

4.9 všechno zase od začátku.

Ráno začíná podobně jako včerejší, jen dnes mi je větší zima. S velkým odporem lezu do koupelny, matka na mě řve, že už je pozdě, že to nemůžu stihnout. Fajné, v 7:10 vycházím z bytu a už stojím na zastávce, stíhám to, jak jinak.
V autobuse si překvapivě nesedám k ségře, ale sedím sama. Narvu sluchátka do uší, vyndám sešit a píšu si zápisky o evakuaci. Řidič nemá slitování a vybere každou díru, proto zápisky nepřečtu ani já. Pár kiláků od místa školy mi volá kámoška, jestli už sem tam. Domluvíme se a já jí du naproti. Potkávám jí u lékárny a jdeme spolu vstříc strachům.
Zaplujeme do šatny a já samozřejmě nemám bačkory, sundávám crocsy a jdu bos. Uklízečka ze mě nemá zrovna velkou radost, ale furt lepší, než abych šla v botech, ne? Teprve dneska si všímám nového schodiště. Zasměju se tomu a kráčím do třídy. Sedám na naše místo, ovšem kytka zmizela, lehce se mi po ní zasteskne a utíkáme podívat se na naše záchodky. Kupodivu to tam voní, je tam nějaká voňavka, smějeme se, že to tam nebude ani týden a už zase sedíme ve třídě. Přivítá nás zase supl, tentokrát jiný. Zvedáme si bágly, kabelky a tašky a odcházíme na budovu "bé". Přicházíme do třídy tercie a začínáme mluvit o živelných pohromách. Stoupnu si před třídu, uvidím své tři syny, udělá se mi knedlík v krku, spadne mi tahák na zem a ještě jsem pověřena panem profesorem psát na tabuli.
O velkou přestávku přecházíme zase spádky na "áčko" a začíná nám matika. Já, člověk s malou pamětí, si beru jen kalkulačku a mám výraz *bitch please*. Vzápětí poznávám, že bereme geometrii a tak se rozhlížím po třídě, kdo by mi tak pučil pravítko, konečně někoho najdu a hodina skončí. 
Tahle přestávka mě dostává. Čekám na to už pěkně dlouho, je to první hodina prográmka, předmětu, na který se nehorázně těším. Ještě se o tom bavím s Matým a Verčou. Dozvídám se, že to máme spojený se septimánama a ve čtyřech holkách a zbytkovejch kluků zaplouváme do učebny IVT. Zazvoní a do třídy přichází mně moc známá profesorka. Říká, že si nás moc nepamatuje, protože nás měla naposledy v sedmé třídě, ovšem naše jména vyjmenovává s jistotou, prý nás zná z facebooku.
Normálně se v počítačích vyznám, možná se mi to zdá, ale vypadá to, jakoby na mě mluvila jiným jazykem. Koukám na ní s vykulenýma očima a pobírám jenom větu "..z tohohle předmětu není těžké propadnout, ovšem matematika je programování velká kamarádka.." dostávám strach a chci vyběhnout ze třídy na hodinu SVS. Nakonec to tedy neudělám a směju se všemu, co řekne. Všichni mají super dotazy a konečně se pouštíme do výuky, začínáme jakýmsi Algoritmem a všichni si vytahují sešity. Hodina končí a čeká nás ještě jedno programování a tak se domlouváme, zda pojeme přes přestávku, nebo si těch pět minut dáme. Mates, jakoby nám velel a byl náš mluvčí, říká, že si dáme přestávku, abysme si mohli vždycky popovídat. Pět minut uběhne, jako voda a zase se pouštíme do příkladů. Tentokrát máme něco zkusit i sami, přece jsme gympláci s vysokým myšlení. Ve dveřích se objevují tři studenti ze SVS, že si to rozmysleli, že se jdou podívat na prográmko, jeden tam sedí pět minut a zase utíká zpátky. Další dvě holky se drží, i když u jedné p**i se divím - je neskutečnej magor na matiku a neumí přemejšlet - řve na mě, že jí budu doučovat. To zapomeň milá zlatá.
Dvě hodiny skončí a nám se dostává zasloužený klid, volná hodina. Popadám kámošku a vyprávíme si naše pocity z těchto dvou hodin, vypráví mi, že SVS je děsně těžký, že by šla nejradši na prográmko, začnu něco mlít o algoritmu a ona se chce jít oběsit. Jdeme se projít a ona z kabelky vytahuje krabičku cigaret. Nechápavě se na ní podívám a udělá se mi blbě, začnu přemýšlet, jak moc už je zkažená, jak moc se kamarádím s lidma, co kouří - lásko, si má opora, nesmíš začít už aj ty! - přenesu se přes to a odcházíme na třetí budovu naší školy - jen proto, že jsme se spojili se zemědělkou. Projede vedle nás auto, zastaví a vystupuje z něj Matý, přece nepude pěšky. Zasmějeme se tomu a čekáme na učitelku. Ze dveří vychází naši dva učitelé, rozdají dva nanuky, které získali na obědě a odchází dál. Čekáme asi ještě deset minut a už na nás mává učitelka na prográmko/informační techniky. 
Docházíme do počítačové učebny, chytáme se s kámoškou za ruce a utíkáme k nejbližším počítačům, Matý zasedá vedle mě s tím, že to prý umím a tak mu poradím.
Za jedním z počítačů sedí nesympatický učitel, který ani nepozdraví, profesorka nám ho představuje a já vzápětí zapomínám jeho jméno. Něco vypustil z pusy, chytáme výtlem, je děsně arogantní, namyšlenej a myslí si, že když jsme tam poprvé, že je něco víc. Je neochotný a po patnácti minutách konečně místnost opouští. 
Dostáváme práci a já jí dělám 3x jojo, za kámošku a Matýska přece. Nevadí mi to, stejně nemám, co dělat. 
Ve 14:45 se konečně valíme domů, teda jen ti, kteří dají židli 45°k tabuli, klávesnici a myš k obrazovce a je tam uklizeno, jdu doprovodit kámošku a jdu si bájnout nanuka. Dosedám na lavičku na zastávce, zandavám sluchátka, píšu manželce, hraju hry, čekám půl hodiny na bus. Konečně přijíždím domů, Denisu vidím na zastávce, jdeme k nám, najím se a vypadáváme ven. Jdeme na hřiště s tím, že tam na nás čekaj kluci. He, kluci nikde. Jdeme do parku a hledáme kastelána, Denisa se chce zeptat na práci. Ovšem potkáváme jen starého hlídače s perverzníma myšlenkama, ale hodíme se s ním do řeči. Říká nám o různých volných místech a při slovu průvodčí se mi rozsvítí očička, vždy jsem to chtěla dělat. Jenže je tu zádrhel - Denisa. Nevadí, zítra se tam jde zeptat, prý i na mě, protože já musím být ve škole, ale nevadilo by mi chodit o víkendy na průvodce. 
Potkáváme Denisy mámu a jdeme s ní na hřbitov, sedám si na nějakého němce a povídáme si, doufám, že mě nepřijde postrašit, německy neumím (:DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD). Vidíš? První smajl v deníku. 
Potom jsem šla domů, teď si pudu připravit tašku a pudu do vany, mám se skvěle, ale zítra se mi tam fakt nechce, mohly by být už prázky.
Em.

Žádné komentáře:

Okomentovat