V pátek jsme se připravovali na grilování. Bratránek přišel o trochu dřív než zbytek jeho rodiny a tak jsme pomáhali prarodičům nebo jsme prostě dělali kraviny. Ten pátek to byl bratránek, který mi poslední dobou chybí - ten, se kterým se směji, ten, se kterým jsem zase malé dítě a nic neřeším. Většinu svého času jsme trávili u telefonů a hráli jsme online hry. Ovšem taky jsme vzali do ruky raketové pálky a "zahráli" jsme si badminton. Když nás kvůli mé sestře omrzel došli jsme si pro míč a různé malé míčky, které jsme po sobě jen tak házeli - ovšem asi z pěti nám nezbyl ani jeden, jelikož jsme je omylem naházeli k sousedům - kopali jsme si s fotbalovým míčem a neustále pro něj chodili k druhým sousedům, protože máme nemotorné nohy. Potom jsme to vlastně dělali úmyslně - prostě dostat toho druhého na tu zabahnatělou zahradu, jen aby se ten druhý ušpinil. Potom přišla na řadu naše oblíbená voda, samozřejmě sem skončila mokrá od hlavy až k patě - DÍKY KÁMO. Po dlouhé nudě, plném žaludku grilovacím masem a všech těhle dobrot jsme se rozhodli zahrát si petanque. Jelikož jsme tam měli dva psy, bylo celkem normální, že nám hlavní míček kradli. Ale bylo aspoň postaráno o zábavu.
V sobotu byl takový na pohodu prosezený den na zahradě s mým milovaným Davídkem. Ovšem to se moc nelíbilo mým prarodičům, ale nějak už to snesli. V sobotu jsem byla nějaká plná odvahy a tak jsem řekla lidem věci, které sem v sobě dusila už dlouho a šíleně se mi ulevilo.
To samé jsem vlastně dělala i v neděli - sezení pod pergolou, Davídek, a karty. Když jsem seděla po večeři v obýváku na gauči, rozhodla jsem se notebook vypnout a jít uklidit pokoj. V celém baráku jsem byla sama a docela jsem se tam bála i s tím pocitem, že prarodiče jsou na zahradě. Tak jsem si sbalila, uklidila jsem pokoj a šla jsem se obout, že půjdu na zahradu. Na schodech jsem potkala mého dědu, který mi řekl, že všichni už čekají dole. Tak jsme opatrně seběhla všech třicetjedna schodů a dostala jsem se na zahradu, kde mě čekalo (ne)milé překvapení. Seděla tam nějaká starší neznámá žena, spolu s nějakým mužem a mladou dívkou. Slušně sem ze sebe vykoktala pozdrav a sedla jsem si pod pergolu. Později jsem přišla na to, že jsou to babičky kolegové z práce spolu s dcerou, která se mi nejevila zrovna dobře, připadala mi na třináct, možná jí bylo čtrnáct, nevím, rovnátka, na kterých měla obmotanou žvýkačku, šíleně dlouhé vlasy, brýle a ruce stále překřížené, seděla tam s duck facem. Celou dobu jsem měla chuť jí jednu vlepit - promiň. Potom se babička sebrala, že jedeme domů. Cestou jsme se stavily v meku. Koupila jsem si tu jejich výbornou zmrzlinu a šly jsme se projít po Varech. Po pár minutách už jsem byla na cestě domů.
Včera jsem byla ve škole zkoušená z fyziky - jen díky tomu, že u třídní jsou záplavy a nepřijela, tak jsme měli fyziku. Díky! Díky! Dešti! Tse!
Odpoledne jsem přijela domu a začala moje bitva s mrtvými brouky. Lepit je na ten polyester a ještě k nim psát, co to je. Byla jsem vděčná, že mi ten den půjčila profesorka atlas hmyzu a že je u nás sestry kamarád, který na ty potvory ochotně sahal. Lepidlo jsem měla po rukách, po novinách, po kalhotech. Nešlo dolu. Nevadí.
She’ll be the girl of your dreams if you can close your eyes.
Když jsem to po celkem čtyřhodinové práci dokončila, vzala mě matka za prababičkou, k sestřence, takže za mýma klukama. Ovšem ty "spali" takže jsem se byla podívat na prababičku, kterou jsem za svých sedmnáct let viděla poprvé bez zubů. Potom jsem si sedla do obýváku, kde byla moje kamarádka, ovšem snažila jsem se jí nevnímat. Docela dost mě nasralo, že seděla na gauči u mé sestřenky, nežárlím, jen jako vážně? Potřebuješ mě na pět minut a čau? Lákala mě, ať si jdu zaskákat na trapolíně, kterou sestřenka koupila dětem, promiň lásko, nejsem mimčo. Okay, chtěla jsem na tu trapolínu jít, ale hrdost je hrdost.
Seděla jsem v rohu gauče a četla jsem si na mobilu knížku, když ona pronesla "co se culíš, copak ti D. píše?" tím si plně získala sestřenky i mé matky pozornost a hned se do mě pustily s tím, že mám něco s D. Už mě vážně totálně sere jak si každý myslí, že s ním něco mám nebo, že bych mohla. Sakra! To nikdo nedokáže pochopit, že mezi námi nic není? Kromě stolu, u kterého většinou sedíme? Dokážu přiznat, že se náš vztah posunul za poslední rok - od nepřátel po hodně dobrý kámoše.
A to přicházíme k dnešku. Ráno se mě řidič - po tom, co mi na poslední chvíli zastavil - zeptal, jestli mám doma budík a jestli už se těším na prázdniny. První hodinu mě čekala čtvrtletní práce z matematiky, u které jsem chytla nehorázný výtlem. Jep, dirty mind při výsledcích. Mám dva příklady ze čtyř a ani nevim jestli dobře, ale who cares? Druhou hodinu jsem byla po dlouhé době za dveřmi. A ne sama. Hrála jsem si opičku na iPadu, nějak mě to nehryzalo. O prográmko jsme měli vymyslet vlastní program, nic mě nenapadlo tak jsem strávila celé dvě hodiny na twitteru a facebooku. Po škole jsem si vzala své úspory a šla jsem si koupit nový diář - potřebovala jsem to, ten starý je plný věcí, které jsem tam nepsala já - a ponořila jsem se do knížky. Jsem po tom dni celkem unavená, docela bych si šla lehnout, ale na druhou stranu se mi zase nechce.
Už jen poslední dva dny s tou mojí pipinou a pak si odlítne do Turecka. 12 dní ve škole sama, s D., který si jede na dva dny na Slovensko, něco mi říká, že tam ty dva dny chcípnu. Well nic..
Jsem komplikovaná.
Ať žije zoo!
Žádné komentáře:
Okomentovat